Sahám si na to opakovaně a stejně mě to nepřestává fascinovat. Jak moc nás ovlivňuje naše vlastní minulost, podvědomé strachy a vzorce, kterých si nejsme dost často vůbec vědomi.
Třeba zrovna jako dnes…
Synovi bude pět a má velkou potřebu se vymezovat. Občas mám pocit, že vůči všemu a všem. Snažím se k tomu přistupovat s respektem – k němu i k sobě.
Ne vždy to klapne a posledních pár dnů bylo náročnějších. Dnes ráno jsme si střihli po delší pauze zase jedno „absurdní drama“. Tak říkáme s manželem situacím, kdy je špatně všechno, co člověk udělá/nabídne, přičemž té správné varianty není možné se dobrat.
Většinou to zvládám celkem v klidu, ale dnes jsem se fakt vytočila.
Vážně mě ten malý prďola takhle rozhodil? Navíc těsně před pracovní schůzkou?
Přiženu se domů a přemýšlím, co dál. Zapnout počítač, dát vařit vodu na čaj. Snídat, nesnídat? Žaludek mám stažený, to nemá smysl…
Kašlu na všechno a místo toho si sedám na židli. Zklidňuju dech a vracím se k tomu, co se odehrálo. Po chvíli se objevuje vzpomínka. Někdy z doby těsně před tím, než jsem se odstěhovala od rodičů.
Je mi osmnáct, přišla jsem z práce a táta na mě křičí. Cítím bušení srdce, slzy v očích, sevřené hrdlo a tlak na hrudníku, v hlavě mi jede, že tohle už by si ke mně přece neměl dovolovat, nahlas to ale neřeknu.
Najednou vnímám, jak povoluje tlak, který jsem cítila celé ráno, přichází úleva. Už chápu, o čem to poslední dobou se synem je! Jedna rovina je období, kterým teď prochází, druhá je o mně. Jeho křik mi brnká na moje nezpracované emoční zranění, které si nesu. Teď, když o něm vím, s ním můžu pracovat a zůstat v klidu a víc nad věcí, až budeme mít zase náročnější ráno!
Dvacet minut do schůzky, zalívám čaj a stíhám ještě rychlou snídani…
Je neuvěřitelné, co všechno máme v sobě uložené a jaké detaily si dokážeme i po desítkách let vybavit. Barvy, zvuky, vůně, chutě, emoce, pocity, myšlenky. Všechno si to v sobě neseme. Pokud je to spojené s nějakým výrazným prožitkem (např. strachem), může nás to ovlivňovat po zbytek života, aniž bychom si toho byli vědomi.
Je dobré mít to na paměti a všímat si okamžiků, kdy reagujeme na podněty nepřiměřeně. Ne všechno, co se nám právě teď děje a co cítíme, souvisí s tím, co se v tomto okamžiku skutečně odehrává. Může, ale nemusí.
Někdy stačí dát tomu zpětně pozornost a dovolit si to prožít. Vrací nás to k nám samotným a do nadhledu.