Když lidé mluví o tom, jaký vztah by si přáli mít, zmiňují často pojmy jako harmonie, úcta, respekt, upřímná láska a svoboda. Jak se to vlastně stane, že v některém vztahu tyhle hodnoty tak nějak přirozeně jsou? A čím to, že jinde bychom nenašli třeba ani jedinou z nich?
Ve své praxi se potkávám typicky s lidmi, kteří takový vztah nemají a touží po něm. Společně se díváme, čím je to způsobené. Ne u partnera, ale u nich samotných.
Do vztahu vstupují s určitým očekáváním, jednak od partnera, jednak od vztahu samotného. Očekávají lásku, souznění, naplnění, pocit jistoty… Když se pak ale podíváme hlouběji, na ně samotné, ukáže se, že jim chybí tytéž kvality ve vztahu k sobě.
Nemají u sebe vybudovanou základní životní jistotu, která by se opírala o hluboký pocit sebejistoty, sebelásky, vědomí vlastní hodnoty bez ohledu na to, v jakém partnerském vztahu nebo vztazích obecně se momentálně nacházejí.
Chceme-li prožívat harmonický, naplněný vztah s někým dalším, potřebujeme si tutéž kvalitu vytvořit nejdříve sami u sebe. Pokud ji nemáme, dostáváme se do závislé role. Na tom není nic špatného, jen to s sebou nese určité důsledky…
Pokud nějaké kvality očekáváme od partnera (např. pozornost, lásku, jistotu, podporu) a zároveň je nenacházíme sami v sobě, jsme závislí na partnerovi, resp. obecně na ostatních, aby nám je doplnili. Potřebujeme, aby nám partner aktivně projevoval lásku, potřebujeme pochvalu od rodičů, potvrzení přátel, že jsme se „správně“ rozhodli, nebo ocenění od šéfa v práci. Hledáme ujištění tam venku, že jsme v pořádku, protože u sebe ho nenacházíme.
Zároveň nejsme nikdy úplně spokojení a naplnění, protože vždycky někde na okraji hlodá červíček pochybností, jestli teď už jsme teda dost.
Pokud jdeme do vztahu s očekáváním, že nám bude naše potřeby naplňovat partner, zatěžujeme tím hned od začátku celý vztah. Podmiňujeme vlastně, za jakých okolností to bude nebo nebude pro nás fungovat. Zároveň je velká šance, že jsme si v tomto nastavení našli partnera, který tam přináší podobnou zátěž.
Je normální mít očekávání a představy o partnerovi i o vztahu. Rozdíl je v tom, jestli umíme totéž dávat i sami sobě mimo vztah, nebo čekáme výhradně od partnera, že se postará o naši vlastní emoční pohodu.
Z toho také plyne možná cesta ven ze závislosti: Začít v sobě postupnými kroky budovat ten základ. Připustit, že spousta toho, co se děje, je o našich vlastních emocích, našem prožívání a reakcích na ně. A když jsou naše, můžeme je začít postupně měnit.
