Když se podíváte kolem sebe, určitě ve svém okolí někoho takového objevíte. Možná jste tím člověkem dokonce vy sami. Člověkem, jehož misí je pomáhat ostatním.
Možná vás teď napadá, co je na tom špatného, starat se o druhé? Špatného na tom není nic. Pokud nezachraňujete ostatní proto, že je to jednodušší, než řešit svůj vlastní život…
„Hanko, já jsem zjistil, že jsem ultra záchranář a chci to vymýtit ze svýho života. Ničí to mě i lidi kolem.“ sdílí klient na začátku naší spolupráce.
Ano, je záchranář. Ne ten, který jezdí sanitkou a zachraňuje životy. I když on je vlastně zachraňoval taky, dokud z toho sám emočně nevyhořel.
Jak se záchranář pozná
- Špatně nese, když se ostatním něco děje. Je ochotný jít přes své pohodlí/hranice, jen aby pomohl.
- Pomáhá v situacích, kdy ho o to nikdo nepožádal a aniž by věděl, jestli ostatní o jeho pomoc stojí.
Zvenku to většinou vypadá šlechetně, při pohledu zblízka to má trhliny.
Nepomáhá totiž nezištně. Očekává uznání a ocenění za to, co udělal. Ve vztazích často přebírá kontrolu a tak trochu tím dusí ostatní. Projevuje se to ve všech vztazích – partnerských, mezi přáteli, v širší rodině i v zaměstnání.
Ostatní zachraňuje, protože si tím dokazuje svoji vlastní hodnotu. Očekává, že ostatní ocení, co dělá. Když se tak nestane, je zklamaný/naštvaný.
Jak se to dá „léčit“
Každý člověk je jedinečný, takže není žádný zaručený recept, který by fungoval všem. Přesto jsou milníky, které byste na té cestě neměli minout, pokud má být změna trvalá…
- První a zároveň nejdůležitější krok: opravdu se rozhodnout, že to chci v životě jinak.
- Obrátit pozornost od druhých zpátky k sobě. To se lépe řekne, než udělá – i proto doporučuji najít si terapeuta, kouče, psychologa apod., který vám s tím pomůže.
- Naučit se pracovat se svými emocemi. Protože v hlavě to většinou víme už dávno – prožívání je to, co nám nedovolí uskutečnit změnu a začít se chovat jinak.
- Nastavit si vlastní kontrolní mechanismy, které zajistí, že nesklouzneme zpátky. Tendence zachraňovat ostatní totiž nezmizí ze dne na den, je to proces. Vědomě ji oslabujeme, učíme se všímat si, kdy se objevuje a pracujeme s tím.
Jaký tedy vlastně jsem
Často si o sobě myslíme, že takoví jsme a nedá se s tím nic dělat.
Tendence dávat ostatní na první místo/zachraňovat je, není vrozená. Je to způsob chování, který jsme si osvojili, většinou v raném dětství. V určité chvíli jsme se naučili, že abychom získali pozornost, pochvalu ostatních, je třeba začít jim dávat. Skrze péči o druhé jsme získávali potvrzení sebe sama jako lidské bytosti hodné lásky. Začali jsme od toho odvíjet svoji vlastní hodnotu.
Je to tedy něco naučeného, co můžeme změnit. Na začátku nás to stojí fokus a energii, protože stávající způsob myšlení a jednání máme zajetý.
Když se na tu cestu ale vydáme, začneme vnímat sami sebe jinak, začneme se poznávat na hlubší úrovni. A totéž přeneseme i do svých vztahů.
